Progressive rock
Progressive rock (prog nebo prog rock) je styl rockové hudby, pocházející z psychedelického rocku. Tento druh vznikl během 60.let a největší popularity dosahoval v polovině 70. let. Progresivní rock zůstal v pozadí punk rockové vlny, aby se zpět vrátil v podobě neoprogresívního rocku.
Progresivní rock měl ambici povznést rockovou hudbu na vyšší umeleckou úroveň a snahu dokázat, že se může vyrovnat klasické a současné hudbě. Skladby progresivního rocku jsou často velmi komplikované a rafinované, zahrané virtuózně.
Definovat progresivní rock je velmi těžké, pro pomerně velkou různorodost stylů. Nejjednodušší humoristická definice, i když nic neříkající lidem, kteří nepoznají tento styl zní: Progresivní rock je všechno, co zní jako progresivní rock.
Typické znaky
- Vybočení z tradice trojminutových písní ve prospěch dlouhých, často dvacetiminutových nebo ještě delších skladeb, vystavených z intra a cody; často se skladající z více častí a opřených na suitovém nebo sonátovém schémátu nebo jiné cyklické hudební formě.
- Komplikovaná rytmická a harmonická schémata, které se střídají.
- Hudba je často důkladně instrumentální i když do ní nejčastěji vstupuje vokál, obvykle s typicky rockovým zvukem. Texty vcelku složité, s filozofickým textem, mystické, fantazijné, náboženské.
- Virtuózní přednes. Muzikanti hrající progresivní rock měli často základní klasické hudební vzdělaní (Rick Wakeman, Keith Emerson) nebo byli geniálními samouky (Steve Howe, Chris Squire, Mike Oldfield).
Alba, nahrávaná umělci a skupinami hrající progresivní rock měli často charakter programových alb (concept album), kde celá plaleta byla, po stylistycké, hudební i textové stránce, podřízena nejaké hlavní myšlence. Mohla to být epická povídka (Thick as a Brick skupiny Jethro Tull), reflexe, týkající se aspektů života (Dark Side of the Moon skupiny Pink Floyd) nebo nábožensko-filozofické vize (Tales from Topographic Oceans skupiny Yes).
Počátky progresivního rocku sahající do první poloviny 60. let , kdy muzikanti na obou stranách Atlantiku, rozčarovaní pop kultúrou, zařazovali do svých vystoupení prvky hudebního divadla, happeningu, často provokovali publikum a přetvářeli koncerty na obyčejné skandály.
Průlomovým bodem byl debut Franka Zappy a skupiny The Mothers of Invention, obsahující cyklus skladeb, které se zaměřily na texty s hlubšími myšlenkovými odkazy a stylisticky se odvolávaly na různé stýly a hudební druhy, taktéž používaly nejnovější skladatelské techniky, které dávaly některým skladbám uzavřený charakter. "Freak Out" (1966) byl též prvním v rockoví historii, který vyšel jako dvojalbum.
K popularitě progresivního rocku přispělo i vydání alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles. Album, i když mělo určité znaky "progresivity", nepatřilo úplně do této oblasti. Jeho význam spočíval v tom, že se jím inspirovali jiní umělci, přesvedčili posluchače, že experimentování má svůj význam a že populární hudba může vycházet z rock'n'roll'ového schématu.
Za nedloho se objevila první generace progresivních skupin,v čele s Moody Blues, The Nice a Procol Harum ve Velké Británii, jako i Iron Butterfly a The Velvet Underground na druhé straně Atlantiku. Tyto skupiny tvořily progresivní rock v zárodku. Nasledující skupiny rozvíjeli koncepci stylu a dali mu charakteristickou formu.
S progresivním rockem, i když ne výlučně jen s tímto druhem, je spojená představa superskupiny. Superskupina je soubor složený z vybraných umělců, známých z členství v jiných skupinách nebo ze sólistů. Superskupiny vznikly jako výsledek vývojových personálních změn (Yes, Genesis) nebo se tvořilx od základu a ihned byli obdařeny nálepkami superskupiny, jako to bylo v případě Emerson, Lake and Palmer - ELP. Vytvářely se superskupiny pro jeden hudební projekt jako například GTR.
Hranice progresivního rocku se posouvaly. Puristi uznávají v první polovině 70 .let víc jak deset skupin tohoto stxlu, v čele s "Velkou šestkou": ELP, Genesis, Jethro Tull, King Crimson, Pink Floyd a Yes. Patří k nim i: Supertramp, Deep Purple, Rush či Wishbone Ash. Situaci dodatečně komplikuje fakt, že mnoho neprogresivních skupin ve své kariéře "spáchalo" progresivní skladby, např. Led Zeppelin - Kashmir nebo progresívní album např. Jon Lord - Sarabanda, aby se potom vlily do hlavního proudu.